Poezie


Tátovi

Tvar bez tváře

Život bez hranic

Báseň bez konce

           ani země

           ani nebe

Vesmír bez břehů 1 /92


A stejně si budu dělat co chci!

Jsem detailní studie těch,

co mají podobné nosy, vlasy, oči i temperament.

Dědička výborného prstokladu,

neznajíc malou násobilku.

Jsem souvětí podřadné,

obětující význam každého slova

za vteřinu v jejich pevném objetí.

A jako úvaha vyřčená vážně i s nadsázkou,

šťastně vsávám, co dům dá.

Vrtošivá hračka,

kdy z plen se staly děravé hadry na podlahu.

Jsem úryvek z orientální pohádky.

Už z dálky zaváním problémy

a jen ten nejtrpělivější čtenář dočká se happyendu.

Jejich doklonalý, však neuskutečnitelný návrh. 10 /87




Hoši a dívky

Mladé dívky se těší

na první sněhové vločky s krátkým životem.

Až vypláznou jazyk

a on jim ho pevně stiskne rty.

Pak spletou vlasy v copánky,

zmuchlají límečky

a budou si zpívat z úst do úst.

Mezitím Slunce zeslábne

a pod podrážky zežloutne tráva.

Mladé dívky se těší na: 17.00 u třetí lavičky.

Mladí hoši se také těší,

ale nevědí kde

a zapomněli v kolik. 8 /88


  Poprvé i víckrát

Ty křepčící dlaně,

stříbrný povlak nití a pavučin

    - chytají letmé doteky.

    Svět je vzhůry,

    kolena protáčená bojují o prvenství,

    svůdné střevíčky se s prsteny potápí v jezeře

    - temném bez listí.

    Paže kloužou nahoru, do stran,

    jdou za chtíčem v bezvědomí.

    Chvějící prsty vypínají luk s oštěpem tupým,

    aby bolest byla co nejmatnější.

    Koktejl slin a krve dodává prostotě jistotu.

    Čmárané kružnice pouličních světel,

    lamp obalených noční havětí,

    potem rozmazaný reliéf sedmihranných stolů a skříní,

    dvou snad tří.

    Prsa vztyčená s pulsujícím hukotem žil.

    Pak sám ďábel vytáhl srdcové eso,

    doufaje, že provždy.

  • křeč protipólů

    a všech deset pohromadě

    a teskné zavití minulých chvil

    koketní chaos se zmírnil

    a let s křídly káňat

    a plamínky hvězd se dnes různě komíhají,

    neboť tam venku

    fouká

    silný

    vítr. 6 /89


Z levé nebo pravé

Hledej

uprostřed kovového smíchu

na dně sklenky lesk zubů a profil glóbu.

Vzpomínáš na jaro

a přitom ani nevíš, které to bylo.

Stobarevné noci se hluboce klaněly,

knoflíčky byly bez terče,

neúnavné jazyky probděly nocí,

neboť laciné otázky snadno se chytaly do sítě.

Ten výkřik malého děcka sebral klid,

zjevoval se,

aby umrtvil hřích,

aby narouboval útěchu?

Už konec volovin,

vyšlo to z módy.

Tak hledej, než zůstanu prázdná.

Za chvíli vyrostu a potom bude pozdě.

Vyberu kasičku a pak, pak už nic.

Tedy z které ruky chceš? 1990?


Bez tebe

Ztmavlý pokoj ještě rezonuje napětím.

Náhle zbytečný prostor se plní smutkem a samotou.

A ozvěna tvých rychlých kroků tam venku

pomalu doznívá.

Lampa tiše bliká, dochází jí dech.

Jako nám.

Někdy nestačí jen vyměnit žárovku. 31.1.1991


Oděna do lilie

Oděna do lilie.

Socha světla ukrytá v zálivu temnoty města

jako hvězda padající do dělohy noci.

Oděna do řeky.

Náměsíční, stříbrná, snící o hostině přílivů a o věčnosti.

Tep a smrt, to ticho nevyřčené,

jež obnažuje den.

Oděna do jabloní.

Figura z hlavolamů zahrad.

Vane to vanutí s větrem,

s větrem vždy volným,

vždy rty,

vždy vítr.

Oděna do země.

Kořeny líbají žíznivé chtění.

Krvavé údy a žíly,

jež vnikají do všeho,

co milujeme,

co ničíme.

Oděna do dívky.

Alegrie bezstarostnosti a svěžesti,

následována královským pokladem žen.

Zdi a čas jí opakují: Miláčku! Děťátko!

Oděna do jara.

Bůh květů, květy zpěvu, zpěv okamžiku,

okamžik rozednění a naděje.

Vláha jara, vůně jara, úžas Bohů.

Nalézáme sebe i naši nevinnost.

Oděna do deště.

Andělská zatracenost vysvlékaná prosbami.

Nahota a neviditelná křídla bdící nad flétnou.

Prší na kosti.

Prší a živí je svou bezelstností. ?